Večírek

30. listopadu 2006 v 18:18 | verča |  Povídky
"Davide! Davide! ! Kráčel si v klidu večerní ulicí hluboce ponořen do svých myšlenek. Podpatky mu v pomalém rytmu klapaly na dlážděné podlaze. Chladivé kapky jemného jarního deště mu dopadaly na obličej a lehounký vánek si pohrával s jeho hustými hnědými vlasy. Počasí ani křiku si nevšímal a stéle ponořen do svého nitra kráčel domů. "Davide!" Zastavil se. Otočil se na podpatku a nepatrně se pousmál na postavu, které ho pomalu doháněla. Klára.
"Ahoj Kláro, promiň, ale vůbec jsem tě neslyšel. Běžíš takhle za mnou už dlouho?" Ještě jednou se pousmál a už úsměv z tváře nespouštěl. Měl ji doopravdy rád. Byla to velmi milá dívka, která ho dokázala pochopit když mu bylo smutno. "Néé, to je dobrý. Už jsem si zvykla, že jsi takový snílek Spatřila jsem tě teprve před chvilkou. Chtěla jsem tě pozvat na večírek, který pořádám. Budu mít totiž narozeniny." V opravdu kouzelném úsměvu ukázala své dokonalé bílé zuby. Vítr jí sfoukl do čela pramínek vlasů. David se chystal, že jí ho shrne za uši, ale než se stihl jen pohnout, pravačkou si jej v jemném gestu upravila sama. Neznatelně na něj mrkla. "Já vím, že máš narozeniny, dokonce jsem ti už koupil i dárek. Ale na ten večírek nepřijdu. Nezlob se prosím." Úsměv, který ještě před chvilkou zdobil její nádherné rty, najednou zmizel. Asi by byla opravdu ráda, kdyby tam přišel. Mrzelo ho, že ji takhle ranil, pokud se jí to doopravdy dotklo, ale nemohl tam jít. Nechtěl. "Vždyť víš, že takovéhle věci nemám vůbec rád." "Jo, to vím. Dokonce jsi se mi to pokoušel i jednou vysvětlit, ale abych se přiznala, asi tomu pořád moc nerozumím." Pomyslel si, že ji asi i chápe. Není divu, že tomu nerozumí. Jsou věci, které člověk nepochopí, dokud si je sám nezažije. Navíc pokud jejich vysvětlení zní tak paradoxně. "No víš, když já nerad bývám sám." Zatvářila se docela udiveně. Co by taky mohl čekat po takovéhle větě, kterou se omlouval, že nepřijde na večírek plný lidí. "Ale proto tě tam přeci zvu, ne? Abys nemusel být sám." Trošku se zdálo, že se v prvním slově zakoktala. Tvářila se čím dál tím zmateněji.
"Jenže já tam stejně budu sám. A to je na tom to nejhorší. Být sám uprostřed davu lidí. Koukat se, jak celá místnost okolo tebe září, jak se všichni lidé dobře baví a ty jsi jimi přehlížen. To radši budu tam, kde můžu být alespoň se svými sny." "Ale vždyť bys přeci nemusel. Kdybys chtěl, tak bys přeci nebyl sám." "A co když teda nechci?" Zatímco ona poslední větu skoro zašeptala, David začínal křičet. "Co když teda nechci? Znáš vůbec ty dnešní lidi? Všimla sis toho okolního světa, ve kterém žiješ? Vždyť je to slyšet ze všech stran. Drž hubu a krok, nebo nebudeš stíhat. Kdo nestíhá je pozadu a kdo je pozadu je out. Kdo není in, s tím se já nebavim. A já nechci být in. Nehodlám se měnit jenom proto, abych se někomu zavděčil. Jestli mne nebudou brát takového, jaký jsem, ať mě radši neberou vůbec. Proč bych se jim měl nutit a přetvařovat se?!"
Stáli uprostřed ulice a dívali se na sebe. On chytal dech po svém monologu a ona nebyla schopna jakéhokoliv slova. Tiše stáli před výkladní skříň uprostřed stále trvajícího deště a dívali se na sebe. Jejich oči se stále sledovaly. Oba dva přemýšleli. A každý nad tím, co si asi myslí ten druhý. David stál bez hnutí v dešti a díval se na dívku, na jejíž oslavu odmítal jít. Na dívku, kterou miloval. Díval se jí do očí a zdálo se mu, že pláče. Snad viděl skutečnou slzu na její hebké tváři. Možná to byla jen kapka deště.
Konečně prolomila ticho vzlykavým šepotem: "A ty si myslíš, že já jsem jako všichni ostatní, které tu popisuješ? Chtěla jsem tě tam mít, abych mohla být s tebou. Já tě mám ráda takového, jaký jsi. Mám tě RÁDA DAVIDE!" Ano, opravdu plakala. "Sbohem," zašeptala, prudce se otočila a odešla. "Kláro. Kláro! Počkej!" Pozdě. Už zmizela. Spustil se pořádný liják a Kláru pohltila mlha. "Promiň."
Pomalu se vydal domů. Když odemykal dveře od vchodu, byl už celý promoklý až na kost. Nevadí. Doufal, že déšť smyje všechny jeho hříchy. Převlékl se do suchého oblečení, posadil se do křesla a přemýšlel.
Už se rozhodl. Zvedne sluchátko telefonu, na který už dvě hodiny bez ustání koukal a vytočí to dobře známé číslo. Zavolá jí. Omluví se jí. Řekne, že je mu opravdu líto, že jí takhle odmítl a že na její oslavu přijde rád. A pak jí konečně řekne pravdu. Řekne jí, jak moc mu na ní záleží. Řekne jí, že moc jí miluje. Ale to nejdůležitější si nechá pro sebe. Už vzdal svůj boj. V koutku se objevila první slza zklamání a kapitulace. Klidně bude jako všichni ostatní. Uvnitř se nikdy nezmění, ale se slzou stále se choulící v koutku oka bude držet krok s ostatními. Už nechce být sám. Hlavně nechce být bez ní. Radši se bude do konce života probouzet v slzách sám sebou zklamaný, než aby navždy ztratil tu, kterou miloval
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama