Víla,anděl nebo čarodějnice???

26. října 2006 v 19:13 | verča |  Povídky
Byl krásný letní večer, kdy hříchem by bylo zůstat doma za zavřeným oknem. Jenže já neměl chuť jít se bavit, měl jsem zvláštní náladu. Chtěl jsem být sám, a tak jsem se bosky vydal na louku za našim domem. Brodil jsem se ve vysoké trávě, poslouchal jsem cvrčky a zrak jsem k hvězdám upínal. Přemýšlel jsem o životě, o zvláštní dívce, která mi nedává spát. A vtom jsem ji uviděl, seděla na dece s kytarou v ruce a zpívala. Byla oblečená v roztrhaném černém tričku, vlasy měla rozpuštěné, za uchem stéblo trávy. Bez tlusté linky pod okem, brečela. Slzy se jí kutálely jedna za druhou, přesto nepřestávala a zpívala dál tu smutnou písen. Zůstal jsem stát jako opařený, mlčel jsem a díval jsem se na ní. Byla tisíckrát hezčí než kdy jindy, přestože nebyla namalovaná - nebo možná právě proto? Vyšel jsem jejím směrem a ona zvedla zrak, poprvé se mi podívala přímo do očí. Neměl jsem čas nad tím uvažovat, cítil jsem, že ted je ta chvíle, kdy by mohla být sdílnější a nechtěl jsem jí promarnit. Sedl jsem si k ní, čímž jsem jí trochu překvapil, přestala hrát. Zvedla zrak k nebi a snad bláhově hvězdy spočítat chtěla. Chytil jsem ji za ruku a ona kupodivu nic nenamítala, jen se na mě usmála. Pocítil jsem strašnou radost, konečně závan lidskosti, přece jen není tak strašně silná a ledová, jak se zdála. Začala mluvit, opravdu.
,,Já tě znám, vid? Kolikrát denně tě potkávám. Už nemůžu dál hrát, nejsem taková, slyšíš? Jenže musím být zlá, silnější, nechci znova zažít to, co na základce, prostě už nechci. Nezvládla bych to. Myslíš, že by hodná holka s povahou snílka, uspěla? Že byste jí vzali mezi sebe? Ne nevzali, a proto se straním sama."
Dal jsem jí prst na ústa, víc jsem slyšet nechtěl. Nemohl jsem, jsem slaboch. Asi bych se strašně trápil, kdybych veděl, co všechno musí snést a jak strašně moc musí hrát, potlačovat samu sebe. Jen jsem jí ujistil, že bychom jí vzali mezi sebe spíš než ted. A ona se začala smát. ,,Nic jsem prý nepochopil." Mrzelo mě to, mnohem víc než si myslela. Já si totiž uvědomil, že jí mám rád, moc. Stokrát jsem na ní myslel, ale nedokázal jsem si to připustit. A ted tu sedím a nedokážu jí to říct, jen na ní koukám a poslouchám, jak si všechno, co mi řekla, vyčítá. Nakonec se zvedla, dala mi pusu a utekla. Nechala mě tam samotného, uprostřed louky. Smutného, zamyšleného mnohem víc, než když jsem sem šel. Za tu noc, jsem si několikrát vyčetl, že jsem řekl málo, když měl jsem říct mnohem víc. A taky jsem dvakrát brečel, i když chlapi nebrečí. K ránu, když začalo svítat, jsem se zvedl a šel jsem domů. Zjistil jsem, že bylo marné mé počínání - nevrátila se.

Ve škole jsem ji hledal. Když jsem ji uviděl opět v černém a s drdolem, tím svým zlým pohledem, který mi rval srdce, ztrácel jsem odvahu za ní jít. Ale musel jsem jí všechno vysvětlit, prostě musel. Jenže mě neposlouchala, opět mlčela, avšak pohledu se vyhnout neuměla. Tentokrát nevydržela a ten svůj k zemi skopila. ,,Prý jí to nemám dělat težší, než to má," s těmito slovy odešla. Zase tak chladná. A já se za ní jen díval a přemýšlel jsem, zda jsem v noci viděl anděla, vílu, nebo čarodějku tamté noci. Každopádně ať je to jak chce, vina je i na mé straně a kdo ví? Zda mi právě teď neodešla i láska, za kterou jsem neuměl bojovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama