Město zbloudilých duší

26. října 2006 v 10:51 | verča |  Povídky
Krčila se bezmocně v rohu temné, chladné místnosti. Její dlouhé, blonďaté lokny jí zakrývaly zkrvavenou tvář. I její kdysi bílé, krátké šaty byly potřísněny její vlastní krví. Byla tak mladá a tak ustrašená. Nevěděla, kde je, co se s ní děje... najednou se tady prostě objevila a oni ji pronásledovali. Ty bytosti, které nedokázala pojmenovat. Měla hrozný strach.
Místnost byla prázdná, jen s jediným špinavým oknem v čele, na něž krví napsala nápis pro ty živé, kteří tady snad ještě někde jsou:

POMOZTE MI!

Seděla tu už druhou noc a neodvažovala se vyjít ven do temných ulic hrůzunahánějícího města. Ztratila se. Ztratila se v temnotách...

Lucianna otevřela oči. V hlavě jí zněla její vlastní slova, slova té podivné modlitby, kterou předčítala z tajemné knihy. Už nestála před zrcadlem. Silný vítr jí rozfoukával vlasy. Nad hlavou se jí hnaly černé bouřkové mraky, sem tam protkané děsivým zablýsknutím. Zahřmělo se. Stála na nějaké vyvýšené skále a kousek od ní rostl pokřivený strom bez listí. Otočila se. Kdesi daleko se pnul do výše nějaký černý zámek obklopený mohutnými skalami. Obrátila se zpět a podívala se dolů. Rozléhalo se pod ní město, jež celé upadalo do stěží prostupné mlhy. Nikde nesvítilo jediné světýlko. Vše bylo temné a nahánělo to hrůzu.
Zamotala se jí hlava a zalapala po dechu. Kde to jen je? Co se stalo?
V dáli zazněl srdceryvný výkřik a znovu zahřmělo. Blesk rozčísl oblohu. Lucianna zjistila, že kniha jí zůstala v ruce. Otevřela ji a nalistovala kapitolu následující po modlitbě pro vyvolené. Její název zněl:

ŘÍŠE SMRTI

Dál už nedokázala číst. Značčky jí začaly splývat a dělalo se jí mdlo. Raději knihu zavřela. Musela se rozhodnout, kam jít. Kamenné, točivé schodiště na okraji skály vedlo dolů do města. Rozhodlo za ní...

Dívka, krčící se v rohu místnosti, se jmenovala Mireille. Bylo jí sedmnáct a už byla uštvaná životem. Seděla, stočená do klubíčka s hlavou mezi koleny a plakala strachem. Temnota ji skoro úplně pohltila.
"Pomozte..." zašeptala ochraptěle a vzlykla. "Pomozte, prosím..."
Odněkud zvenčí uslyšela tiché kroky. Přestala dýchat a poslouchala, strnulá hrůzou. Kroky se přibližovaly...
"Haló!!!" ozval se dívčí hlas. Ozvěna se rozlehla ztichlým městem. "Haló, je tu někdo?!"
Mireille vstala z podlahy a hbitě přiskočila k oknu. V dáli uviděla postavu, zastřenou hustou mlhou. Kráčela k ní. Mireille začala bušit na sklo.
"Tady! Tady! Prosím, pomozte mi!!!" rozběhla se ke dveřím, odsunula skřín, která je blokovala, a rychle vyběhla ven.
"Tady! Pomoc!"
Postava se rozběhla k ní. Mireille naplnil pocit naděje a radosti. Už nebude sama...

Lucianna doběhla ke zkrvavené dívce, jež stála uprostřed cesty a křičela. Vypadala bídně.
"Ahoj... už jsem myslela, že tady nikdo nežije. Co se ti stalo?"
"Pomoz mi!" vyhrkla dívka zoufale a chytila Luciannu za ruku. "Prosím tě, pomoz mi odsud!"
"Kde to jsme?"
"Já nevím, ale chci jít pryč!"
"Ale kam? Já taky nevím, kde jsme! Uklidni se! Co se ti stalo?"
"Já nevím... jela jsem s tátou v autě, pršelo... a pak... pak jsme vybourali. Na cestě stála nějaká žena. Táta vystoupil a šel za ní. A víc už si nepamatuju. Pak jsem se prostě probudila tady. A byli tu ti... já nevím, co to je... pronásledovali mě!"
"Kdo?"
"Já nevím... já nevím..." dívka se znovu rozplakala.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Lucianna.
"Mireille." odpověděla dívka.
"Fajn. Já jsem Lucianna. Něco musíme podniknout."
Mireille se uklidnila.
"Jak ses tady vlastně dostala ty?"
"Přečetla jsem nějakou pasáž z téhle knihy před zrcadlem. Ale to je jedno, musíme se odsud dostat. Možná to bude v té knize..." Otevřela ji a listovala. "Musí to tu přece být..."
"Já nic nechápu. Co se to stalo?!"
"Nevím... nevím, co se děje... předtím jsem to dokázala přečíst a ted už ne. Musíme najít někoho, kdo to dokáže..."
"O čem to mluvíš? Já chci pryč Chci pryč, než se objeví!"
"Ale kdo?"
"Ty stíny... a upíři..."
"Cože?"
"Jsou tady. Schovávala jsem se. Nenašli mě."
"My se ale nemůžeme schovávat! Musíme se odsud dostat!"
"Já vím, ale měla jsem strach! Podívej... podívej, co mi udělali!" Mireille strčila před obličej Lucianně své zkrvavené ruce. "Chtěli mě zabít!!!"
"Co jsou zač?... Pojd, vypadneme..."
Mireille se znovu rozbrečela.
"Já se bojím..."
Lucianna nevěděla, jak ji uklidnit.
"Se mnou se bát nemusíš... pojd!" chytila ji za ruku a táhla pryč. "Přece tu tak nebudeme stát..."

Šly směrem do centra města, okolo zchátralých budov a hřišě. Mlha byla všude, hustá, neprostupná. Ulice byly opuštěné. Všude vládlo jen tísnivé ticho.
"Je to zvláštní, jak jsme se sem dostaly," promluvila Lucianna.
"Já už chci hlavně pryč," odsekla Mireille a nervózně se ohlížela. "Mám divný pocit."
Lucianna se náhle zastavila. Měla jej taky. Podivný, svíravý pocit...
"Taky se necítím nejlíp."
"Jsou tady..." pískla Mireille a hlas se jí třásl. "Já nechci..."
"Nikdo tady není!"
Vtom však Mireille děsivě vykřikla. Něco ji popadlo za ramena a táhlo pryč...
Lucianna to skoro neviděla. Vypadalo to jako mlžná postava, jako létající stín... najednou jich bylo kolem spousta. Shlukovali se kolem ječící Mireille a vzduchem prostupoval větší a větší chlad...
"Pomooooc!!!!"
"Mireille!!!" Lucianna se rozběhla a vmísila se mezi stíny, načež se kupodivu rozestoupili a pozorovali dívky z patřičné vzdálenosti. Mireille seděla vyděšená na zemi, Lucianna nad ní stála a rozhlížela se.
"Utekli před tebou..." vyhrkla Mireille udiveně.
"Vidím.... vstávej, půjdeme."
Mireille opatrně vstala a nalepila se Lucianně na záda, načež nespouštěla ze stínů své ustrašené oči. Pomalu kolem nich prošly a v zápětí se daly na útěk.

"Stůj, já už nemůžu!"
Lucianna zastavila. Ocitly se v temné uličce mezi domy.
"To bylo o fous!"
"Jak to, že před tebou utekli?"
"Co já vím? Všechno kolem mě je trochu jinak."
"Jak jinak?"
"Prostě jinak."
"Musíme se schovat."
"Já myslím, že ne. Jestli přede mnou budou utíkat, tak..." vtom se Lucianna najednou zarazila.
"Co je?" Mireille si nemohla nevšimnout jejího výrazu.
"To ne..."
"Co?"
"Ztratila jsem tu knihu. Asi jak jsme běžely, tak..."
"Cože? A jak se odsud dostaneme?!" Mireille už zase začínala panikařit.
"Prosím tě, uklidni se! Ani nevím, jestli by to s tou knihou fungovalo. Byl to jen nápad..."
"Pojd ji hledat!!!"
"To ale půjdeme vstříc těm přízrakům..."
"Tys ale říkala, že mi nic nehrozí!"
"Tak jo, půjdeme..."

Vracely se po svých stopách, ale v mlze se hledalo špatně.
"Nic nevidím," stěžovala si Mireille.
"Já taky ne. Ani netuším, kde mi mohla spadnout..."
"Tak hledej! Já tady nechci zůstat!"
Odněkud z dáli se ozvaly hlasité výstřely.
"Co to bylo?" Mireille zpozorněla.
"Jako by někdo střílel."
"Možná je tu ještě někdo!"
"Jo..."
Ozval se hlasitý ženský výkřik, který se zavrtával až do morku kostí. Mireille uskočila a schovala se za nejbližší zed. Naznačila Lucianně, že má jít za ní. Lucianna však zůstala stát a zírala do mlhy.
Záhy se vynořila mužská postava. Byl to mladý muž, sportovně oblečený, s krátkými černými vlasy a výraznýma zelenýma očima. V ruce drřel pistoli. Zůstal stát asi dva metry od Lucianny a pohlédl na ni.
Lucianna polkla.
"Nazdar," odvětila suše.
"Nazdar. Co tady děláš?" zeptal se muž. Namířil Lucianně zbraní do tváře.
"Já nevím. Nemiř na mě!"
"Jsi člověk?"
"Vypadám jako pes?"
Muž sklonil pistoli a podal Lucianně ruku.
"Andrej."
"Lucianna."
Z poza domu se objevila i Mireille. Přiblížila se k nim.
"A tohle je Mireille."
"Ahoj!" pozdravila nejistě a pokusila se o úsměv. Andrej se však neusmál.
"Jak jste se sem dostaly?"
"Měla jsem autonehodu..." spustila Mireille.
"A já vyslovila něco před zrcadlem. Mimochodem, neviděl jsi někde takovou knihu.... starou..."
"Neviděl."
"Jak ses sem dostal ty?" zeptala se už o něco odvážněji Mireille. Andrej se ironicky pousmál.
"Popravili mě."
"Co?" do jejího hlasu se zase zanesl ustrašený tón.
"Zabil jsem osm lidí, takže mě popravili. Dost mě udivuje, že jste tady..."
"Proč?" zeptala se pevně Lucianna.
"Tohle je město zbloudilých duší, aspon se mu tak říká. Končí zde všichni, co si zahrávají s temnými silami, vrazi, sebevrazi,... ti, kteří jsou na tom už hodně špatně."
"Ale já... já nejsem mrtvá, že?" strachovala se Mireille.
"Já nevím," řekl Andrej. "Pokud si opravdu měla autonehodu, jak říkáš, nebyla bys tady. Spíš jsi v komatu..."
"Můj Bože... ne!"
"Klid, Mireille! Přestan s tím věčným fnukáním!" Lucianna se obrátila k Andrejovi. "Po kom si ted střílel?"
"Po upírce. Byla to kočka..."
"Já ti říkala, že jsou tu upíři!" vykřikla opět Mireille.
"A já ti to věřila! Tak o co jde?"
"Jsou tu upíři, ztracené duše a přízraky... co víc vám na to mám říct? Ale jdete špatně. Nesmíte jít směrem do města, musíte najít Mortian. Ta vám pomůže bud odsud, nebo zpátky sem. Nadobro!"
"Kdo je Mortian?" zeptala se Lucianna. Andrej se pousmál.
"Jste v říši mrtvých... Mortian je Smrt!"
Lucianna za sebou uslyšela Mireiilino zaknourání.
"A proč máme hledat Smrt?"
"Je paní téhlé říše. Z města vás vyvedu, ale dál musíte sami. Já patřím tady."

Ušli už kus cesty, když náhle narazili na skupinu mladých lidí, oděných do černého, pobledých, mdlých... ani se neohlédli, jen kráčeli pořád kupředu.
"Co je to s nimi?" otázala se Mireille.
"To jsou ztracené duše," řekl Andrej. "Gothici, tak si říkali. Nejsou tady, ale nejsou ani ve světě živých.Čerpají zde svou energii, která jim pomáhá tvořit. Jednou z nich budou temní andělé. Ale na to je ještě spousta času. Pojdte! Stejně si vás nevšimnou!"
Šli dál, ale Lucianna se za podivnými lidmi ohlédla.
"Jsou krásní. Tak temní."
"Vypadáš jako oni!" poznamenal Andrej. "Možná proto jsi tady."
To přinutilo Luciannu zamyslet se nad sebou. Je jiná... skutečně jiná...

Vnořili se s Andrejem do husté mlhy a spatřili obrysy skal.
"Támhle!" Andrej ukázal na tyčící se palác v zamlžené dáli. "Tam je její sídlo."
"V tom paláci?"
"Ano... v Domě iluzí. Hodně štěstí!"
"Dům iluzí?"
"Ano. Už půjdu. Sbohem!"
"Sbohem!"

Lucianna a Mirelile zamířily k tajemnému domu za kopci...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama