Labutí příběh

12. října 2006 v 18:47 | verča |  Povídky
Přišla zima. Meluzína se proháněla v komínech, které už stará kamna nepotřebují, protože je nahradila ústřední topení. Kraj pokryla ledová jinovatka, jenž ze stromu, které se tyčily na hrázi, učinila nádherné, ale studené, stříbrné stromy. Slunce se opíralo do chladných větví, jenž se v jeho lesku třpytily jako pravé stříbro. Všude kolem vládlo ticho, jen občas některá vlna, jenž se přiblížila ke břehu, pleskla o kámen. Ještě před chvílí byl taky stříbrný, ale teď, omyt vodou, je zas černohnědý. Stále se leskne. I přesto, že není ze stříbra, stále se leskne. Občas se ozval racek, který se pokoušel najít něco k snědku.Jen po hladině se tiše loudaly labutě, bíle jako sníh. Voda je nezábla, nebyly smutné, i když tak vypadaly a bylo jich hodně. Pluly k západnímu břehu, tam co je hráz, na které stal ON.Tiše se díval na labutí tanec na hladině toho velkého jezera a usmíval se. S nimi připlouvá i ONA. Ano, je mezi nimi. Má jí rád, jako jediná připlouvá k NĚMU nejblíže a bere si kousky rohlíku přímo z JEHO dlaně. Promávne křídla, rozčeří hladinu, natáhne krk opět k JEHO dlani a dožaduje se dalšího sousta. To víš že tu pro tebe ještě mám. Hrábnul do kapsy a vytáhl další rohlík, který rozdrobil na kousky a kousek po kousku jej opět nabízel JÍ. Byla krásná, měla sněhověbílé peří a vždy, než k němu doplula, čistila si zobáčkem každé peříčko. To proto, aby se mu líbila. ONA ví, že se MU líbí a proto se pro něj strojí. Je příjemné ho pozorovat, jak se usmívá, když pomalu pluje k NĚMU. ON totiž moc dobře ví, že vždy připluje, když jej spatří. Vždy stojí na tom samém místě, a vždycky řekne: Ahoj Lásko. Chodí sem často. Vždy jí donese něco k mlsaní. Jednou je to rohlík, jednou kousek chleba, jindy kousek koláčku. Vždycky se na NĚHO těšila. Nikdy jí nezklamal, vždy se mohla spolehnout, že přijde každé ráno a každý večer, vždy v sedm hodin. I kdyby to mněla přes celé jezero, za NÍM připluje vždy a včas, aby na NÍ nemusel čekat. Jednou ráno připlula a těšila se, že HO zase uvidí. Ale on nepřišel. Marně natahovala svůj dlouhý krk v naději, že jej zahlédne přicházet od toho stánku na konci hráze, kde pokaždé kupoval čerstvé pečivo. Neviděla ho. Čekala dlouho, i slza již zkrápěla její sněhověbílé peří. Ten tichý tvor, jenž lehounce připlul vždy až k NĚMU...I ONA má slzu na víčku. Snad se mu již nelíbí, snad již má jinou, snad jen zapomněl, snad jen stůně snad přijde večer, nebo zítra...Snad miluje JÍ... Připlula večer k tomu místu, kde jej včera spatřila naposledy a doufala, že tam bude ON. Každé peříčko pročistila,aby byla co nejkrásnější. Blížila se k hrázi, kde mněl být ON. Místo zeje prázdnotou. Zas nepřišel. V hlavě jí zní ty slova, která jí šeptá pokaždé, když přijde: Poznávám, touhu dát i brát, lásku tvou, ničím nespoutanou...Vždyt ON to ví, jak moc ho má ráda, že se na něj těší, jinak by ta slova nevyslovil. Tak proč zase nepřišel? Už nechce její lásku? Už jí snad nemá rád? Smutně se loudá po hladině, stále se ohlížeje, zdali se neobjeví ON. Ale stále nic, stále jej není vidět. Už dlouho zde nebyl. Každé ráno i večer sem připlouvá, hledá ho, ale místo, kde vždycky stál, pokaždé zeje prázdnotou. Proč nepřichází? Proč jí nechává samotnou v žalu? Proč jí trápí láska k člověku, kterou nikdy nebude moci naplnit? Proč je k NÍ svět krutý? Proč bůh dovolí, aby se trápila? S každým ranním rozbřeskem se probouzí na té samé hladině, kde za ni chodíval ON, a kde již dlouho nepřišel. S každým ránem má novou naději, že přijde. Vždy je na tom místě včas, ale ON stále nepřichází. Byl štědrý večer, padaly vločky,a tichem znělo jen křupání sněhu. Těžké kroky, které se pomalu rozzvučely krajem, najednou utichly. Mezi bělounkými vločkami na zem dopadla slza. Stál tam ON. Konečně přišel. Opět na to samé místo, jako vždy chodil, v ruce mněl pár koláčků. Oči se mu leskly ve svitu slunce, klepal se zimou. Ne. To nebyla zima. Byla to bolest. Další slza upadla na zem k jeho nohám. Viděl JÍ. Byla to ONA. Poznává jí, protože žádná jiná nikdy nepřiplula až ke břehu. Ostatní byly opodál. Bylo jich osm. Devátá ležela na břehu. Byla to ONA. Každé ráno a večer sem připlouvala, aby jej spatřila. ON konečně přišel. A ONA je tady, na tom jejich místě, kde se vždy setkávali, kde jí krmil. Došel až k NÍ. Další slza bolesti dopadla na její sněhobílé peří. Pochopil, že JEJÍ stesk jí zahnal do vlastní záhuby. Věděl, že je to jeho vina. Mněl přijít dříve. Neměl dopustit, aby se utrápila k smrti. Vzal její bezvládné tělo do náruče a snažil se jej dechem zahrát.Bylo promrzle a bylo jasné, že ONA zde leží již dlouho. Sedl si do sněhu, JÍ stale přitisknutou na prsou a jeho oči...Byly stříbrné, leskly se ve slunci... Slzely... Pláč ho celého schvátil, vzlykal jako malý kluk. Mezi vzlyky prosil Boha, aby mu odpustil JEHO hříchy, aby JÍ vrátil život. Plakal dlouho a stále doufal, že se stane zázrak. že ONA zase ožije. Přemýšlel, proč vlastně tak dlouho nepřišel, vždyt věděl, že ONA na něj čeká, že se na něj vždy těší. Proč dopustil toto neštestí? Seděl tam, maje JÍ stále v náručí, až do večera. Zešeřilo se a on byl rozhodnut, ze půjde za NÍ. Chce být s NÍ. Chce také zemřít, protože zapříčinil JEJÍ smrt. Zemřela Láska. Chce být s ní. Vzhlédne k oblakům a šeptá: přijdu za tebou a už tě nikdy neopustím, Lásko... Z nebe padala hvězda. Vzpomněl si na ono přísloví: když padá hvězda, něco si přej... Nad sněhověbílím peřím se vznesla slova: musí žít, vždyt jsem přišel... Hvězda zapadla kdesi za kopec a on se zlobil, proč nemohou být věci takové, jaké je lidé chtějí mít. Například Láska. Vždyt jí chtěl mít, věřil, že tu bude vždy s ním. Byla mu zima. Ještě naposledy se na NÍ podíval a její slza se leskla na zavřeném víčku... Honem jí zabalil do bundy a doufal, že to nebyl jen sen a že opravdu... ŽIJE. Zesláblá, ale žije. Neopustila ho. Byla silná na to, aby se jej dočkala. Láska. Je to ona. Láska. Přečkala veškeré útrapy. I přes třeskutý mráz přežila. I přes JEJÍ křehkost je stále tady. Miluje Lásku. Láska miluje JEHO. ONI SE MILUJÍ. Budou spolu, dokud je jejich smrt nerozdělí.
Je krásný slunný den. Všude zpívají ptáci a nad hladinami se sklánějí větve stromů poseté krásnými zelenými kvítky. Na západní straně je hráz, u které plave devět labutí. ON stojí na hrázi a v ruce má kousky rohlíku...
Možná bláznivý, možná smutný, ale možná i smyšlený příběh. A možná, že je to pravda. Možná jsou v něm city, možná jen touha,a možná, že MU na NÍ opravdu záleží. Stejně jako JÍ na NĚM...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | 16. října 2006 v 17:21 | Reagovat

tý jo to je docela dojemný :(

2 Merrysek Merrysek | 11. prosince 2007 v 23:26 | Reagovat

to je krásný moc moc krásný!!!!fakt cválim!!!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama