Klášterní utrpení

23. října 2006 v 19:30 | verča |  Povídky
Byly čtyři hodiny ráno a já se koukala do stropu mého pokojíčku.Byla jsem strašně vyčerpaná a kdybych měla ještě sílu,tak bych brečela.Hlavou mi jako ostré střepy létaly dvě otázky,které mi tříštily hlavu.Proč mi to udělali?Co jsem udělala špatně?

Srdce na tom bylo ještě hůř.Půlily ho jejich slova:Máme se s Katkou rádi,nemohli jsme tomu poručit...Nezlob se."Moje oči ještě ted vidí jejich propletená těla,ze kterých sálala touha a vášen.tak moc to bolí.Byla jsem sama.Odbila pátá hodina a já konečně usnula.Snad to bylo únavou,snad touhou po krásném snu,ze kterého jsem se probudila asi tak kolem desáté hodiny ranní.Na snídani jsem neměla ani pomyšlení,natož pak abych šla do školy.Ten den jsem měla poslední šanci si opravit tu pětku z matiky.Propásla jsem to.Zase jsem to zkazila,propadnu.Je to zvláštní ,vždycky to byl mlj nejoblíbenější předmět.Byla jsem premiantka třídy.Ale také jsem byla až moc naivní.Ano,byla jsem ubohá,naivní studentka,která ze všeho nejvíc toužila po lásce.Viděla jí všude kolem sebe,vždyt všechny kamarádky někoho měly a já...Já byla sama,se svýma učebnicema.Nepřinesly mi sice radost,ale ani bolest.A pak jsem potkala tebe.Byl jsi můj idol,kluk mých snů a zrovna jsi se rozešel se svojí holkou.Začal sis semnou psát,byli jsme kamarádi,ale pak jsme oba chtěli být víc.
A potom následoval rok plný nádherné lásky,zážitků,štěstí.Byli jsme pro sebe jako stvoření,rozumněli jsme si i beze slov.Rozumněla jsem si s tvými kamarády a ty sis rozumněl s mýma.Jak paradoxní vid?Nikdy v životě by mě nenapadlo,že si s nima rozumíš až moc....Respektivě s tou,která pro mě znamenala nejvíc...S Katkou.Mojí nejlepší kamarádkou.Známe se už od malička,prožily jsme spolu tolik,kolik si ty ani nedokážeš představit.Ale to ti bylo jedno vid?
Klidně ses mě zeptal na její číslo a já ti husa věřila,že ho chce kamarád...Kdybych jen věděla,jak to dopadne,kdybych jen tušila,že ho chceš pro sebe...
Pak následovaly ty dva měsíce ticha,střídající se s hádkami,podezřívání a lží.Tvých i mých.Ty jsi mi lhal,že miluješ jen mě a já ti lhala,že ti věřím.Už tehdy jsem něco tušila.Nejvíc mě ranilo,když mi moje nejlepší kamarádka nedokázala pomoct ani poradit.HA,proč asi...Moje milá Kačenko...Pořád si říkala,,Nevim..Nevšímej si toho...Jen si to namlouváš..."To bylo všechno,co jsi mi byla schopná říct.Kolik bylo večerů,kdy Adam jezdil ,,k babičce" a ty jsi ,,hlídala sestřenku"...Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se sama choulila na posteli a slzy mi tekly na polštář.Kolik bylo těch večerů,kdy jsem se byla úplně sama a nikdo,na koho jsem dřív spoléhala,tady pro mě nebyl.A to všechno jsem pochopila po dvou měsících tohoto špatného snu.
Měla jsem jet vlakem za tátou do Prahy.Zaspala jsem a ujel mi vlak.Neměla jsem se tam jak dostat,proto mě napadlo zajít za Adamem,at mě tam odveze autem.Vás dva by to ani ve snu nenapadlo,co?Když jsem si odemykala klíčema,ani jste si toho nevšimli...Byli jste tam jen jeden pro druhého...Neslyšeli jste ani,když jsem volala,,Adame,jsi tady?"Otevřela jsem ty zatracený dvere od jeho pokojíku a zhroutil se mi svět.Leželi jste na podlaze a milovali jste se.Oba jste si to užívali,nemysleli jste na nic jiného než na sebe a na toho druhého.Ovšem na tu třetí ani jeden z vás nepomyslel.Stála jsem tam asi minutu a hlavou mi probíhal poslední rok.Kolikrát jsem byla,Katko,na tvým místě...Kolikrát jsme tu spolu,Adame, leželi...To už jste zvedli hlavu.Nikdo neřekl ani slov.Otočila jsem se a běžela pryč.Neměla jsem ani sílu brečet,byla jsem jak v transu,stále tu bylo jen jedno slovo:PROČ?Během jedné minuty jsem ztratila dva lidi,na kterých mi záleželo ze všech nejvíc.Dál už jsem běžet nemohla...Zhroutila jsem se na nejbližší lavičku a hlasitě jsem se rozbrečela.Nikdy v životě jsem takhle nebrečela.Musela jsem tam sedět alespon hodinu.A pak jste přišli.Ruku v ruce.Začali jste na mě mluvit,ale já vnímala jen Adamova první slova.Víc ne.Odvedli jste mě domů a dívali se na mě soucitnýma pohledama.Nestojím o ně!Už vás dva nechci v životě vidět,nikdy.S těmito pocity jsem usnula.Vzbudila mě až máma.
,,Ty jsi nebyla ve škole?A můžu se zeptat proč?Předpokládám,že sis ty dvě pětly neopravila z tepla pohodlí domova,že?Jsi chudinka a zbabělec,jak si to mohla nechat dojít tak daleko?My jsme ti s tátou věřili,zklamala jsi nás..."
Dál už jsem to nevydržela.Popadla jsem mikinua běžela.Pryč odtud ,pryč ze života.Nemám lásku,kamarádku ani důvěru rodičů,co teda mám?Samu sebe?Nevím,kudy jsem šla,prostě jsem se tak protloukala městem.A najednou jsem to uviděla.Stála jsem před kostelem.Zrovna probíhala ranní mše.Nikdy jsem na mši nebyla, v kostele jsem byla jen jednou ročně na Vánoce.Nevím,co mě to napadlo,prostě jsem otevřela dveře a šla dovnitř.Uvnitř bylo jen pár starých lidí,sbor zpívajících dětí a pan farář,který něco předříkával a sbor po něm opakoval.Připadala jsem si zvláštně,bylo to něco úplně nového.Šla jsem si sednout do lavice.Sedla jsem si a poslouchala zpívající sbor.Bylo to velmi uklidnující.,najednou jsem cítila jak ze mě všechno padá,jak mě opouštějí všechny mé myšlenky,i ty nejčernější.Poté pan farář začal odříkávat modlitbu.Tu modlitbu jsem po něm opakovala a zamýšlela se nad jejíma slovama.Odpust nám naše viny.Moje vina byla,že jsem se ve škole nesnažila,ty poslední dva měsíce jsem se tak snažila zachránit náš vztah,že jsem na školu už prostě neměla sílu.Také jsem se provinils tím,že jsem byla slepá.Adam se mnou chtěl už dlouho o něčem mluvit,ale já se tak bála,že ho ztrtím,že jsem ho prostě neposlouchala.Oni se mají rádi a chtějí být spolu a v tom jim nezabránim...Dále jsem se zamýšlela nad zbytkem věty:..jako i my jsme odpustili těm,kteří se provinili proti nám.To byla mamka ,že si nevšimla,co se semnou děje,i když jsem se jí to snažila vysvětlit.Viděla ve mě budoucií právničku a nezajímalo ji,jak mi je uvnitř a jak se cítím.Ale já ji odpustila,vždyt každá matka přece chce pro své dítě to nejlepší.Obzvlášt,když je to dítě jediné.A samozřejmě je to taky Adam s Katkou.Provinili se proti mně zradou.Zradili mě.Byli neuvěřitelně sobečtí a neohlíželi se na mě,nechtěli čekat.Ovšem kdyby počkali,byla bych jim ještě schopná odpustit.Ted ale nejsem.I když moje zlost už trochu opadala a přestože vím,že jsou do sebe zamilovanía že s tím nic neudělám,nejsem jim schopná odpustit.Neříkám,že jednou nebudu,ale ted ještě ne.
Je to už půl roku,co se tato událost,která zásadně ovlivnila můj život,stala.V létě jsem udělala reparát z metamatiky a postoupila tak do posledního,maturitního ročníku.Stala jsem se opět premiantkou třídy,která je po odpoledních sama doma s knížkama,které ji nepřinášejí ani radost,ale ani bolest.Pilně se učím na maturitu a napřijímačky na Vyšší odbornou Evangelicou školu sociálně právní v Praze.Až jí dokončím,budu moci pomáhat lidem,co to potřebují nejvíc.Taky chodím každou neděli do kostela na mše.Chodímtam i občs pomáhat.S mamkou užje všechno v pořádku,všechno jsem jí vysvětlila a ona všechno pochopila.Ted máme vztah,jaký jsme spolu nikdy neměli-jako dvě kamarádky.Určitě vás zajímá,jak to dopadlo s Adamem a Katkou...Pořád jsou spolu.Jak říká pan farář:,,Pokud někoho máme rádi a nedokážeme mu odpustit,je to stejně beznadějné,jako když se snažíme házet hrách na zed.Vždycky se budou vracet ty největší hrášky stejně jako ty nejhorší vzpomínky...A ty se,stejně jako hrášky,jen tak nevytratí..."Vím,že jim jednou odpustím,ale teď ještě ne,teď ještě nechci...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama