Beruško, slyšíš mě???

28. října 2006 v 17:46 | verča |  Povídky
"Doprovodím tě k intru, jo?" přidal se ke mně Martin a mně bylo jasné, že nemůžu nic namítat. Tak jako tak by se mnou šel. Cestou jsem mu popisovala můj rodinný život, má trápení. "Jsi dobrá dušička, proč jsi tak uzavřená, když se bavíme ve třech?" otočil se na mě a zahleděl se mi do očí.. Narážel tím na společné večery v čajovně, kam chodím s kamarádkou. "Já nevím, prostě mi přijde, že jsem tam jako černá ovce v bílém stádu…" zčervenala jsem a umlkla. Najednou jsem se rozhlídla a zjistila jsem, že jsme prošli nějakým parkem a já vůbec nevěděla, kde jsem. Rozklepala se mi kolena. "Martine, kde to jsme?" zašeptala jsem a byla připravena k útěku. Na to zvedl ruku a ukázal někam před sebe. "Tam máš intr, ty to tu neznáš?" zeptal se a koukal na mě jako na vola. Zakroutila jsem hlavou. Přešli jsme most a před náma bylo kino, z jehož druhé části byl udělán internát. Martin mě objal a já se k němu přitiskla, přesto jsem cítila nejistotu. Strach z lidí vykonával své. Mluvil o hvězdách, o romantice… Potom se nahnul a chtěl mi dát polibek. Ucukla jsem a políbila ho jen letmo na rty. "Promin, musím jít." Loučila jsem se při pohledu na hodinky. "V úterý tě budu čekat před intrem!" zamával.

"Copak nevidíš, že tě chce sbalit?" zmrazila mě Karolína, když jsem jí vyprávěla předešlý večer. "Prosím tě, co by tak asi na mně viděl? Vždyt ví, že mám kluka. Ne, to není pravda!" popřela jsem její názor. Každopádně mi Martin vrtal hlavou. Není to možné. Ten věkový rozdíl a okolnosti mezi námi. Navíc se pokaždé chovám jako trubka. Ne a ne a ne.

"Tak co, máš nějaké nové informace?" žhavila jsem telefonní linku s Karolínou, jelikož naše společná kamarádka měla problémy. "Ne, má vypnutý telefon a nereaguje na nic…" sdělila mi Karol. "Ale za to jsem byla v čajce a byl tam Martin! Měla jsem pravdu, je do tebe zamilovaný!... Jano, jsi tam?" Nebyla jsem schopná slova. Zvedl se mi žaludek. Je ten chlap normální??? Asi není! "No, prostě říkal, že až se rozejdeš s tím svým…" "Cože? Jak že se rozejdu s tím svým?" vyděsila jsem se. "Tohle říkal…" odmlčela se Karolajn. "Moment, mám další hovor, Karolínko, zavolám ti za deset minut." Zavěsila jsem a přijala druhý hovor. "Ahojda miláčku!" nasadila jsem veselý tón. "Nech si ty miláčky pro Martina. Chtěl jsem ti říct jen jedno: Jsi mrcha a ani se nedivím tý tvojí kámoše, která tě poslala do prdele, nejradši bych tě tam poslal taky!..." křičel do telefonu můj kluk. Rozbrečela jsem se, mobil mi vypadnul z ruky a…

…Otevřela jsem oči a kolem mě jen bílé stěny. Bolela mě hlava. Zvedla jsem ruku, abych se dotkla svého čela. Bylo obmotané. "Co se stalo?" zeptala jsem se osoby, která seděla vedle mě. Bohužel jsem viděla tak nějak rozostřeně a nebyla jsem schopna poznat, kdo to je. Teprve když promluvil, poznala jsem v té postavě svého miláčka. "Beruško, promin mi to, ale myslel jsem, že s tím parchantem něco máš…" rozplakal se. V hlavě jsem měla mnohem větší chaos. "Prý jsi po mém telefonátu omdlela a uhodila ses do hlavy. Máš zlomenou lebeční kost a já nevím co všechno, ale bylo to s tebou hodně vážný. Beruško, slyšíš mě? Beru???" Píííííííp…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 danča danča | 19. ledna 2008 v 14:54 | Reagovat

taže ona umřela??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama