Říjen 2006

Mládí české scény se sejde v Praze

31. října 2006 v 17:49 | verča |  Music
V první listopadový pátek se v pražském klubu Modrá Vopice představí hned šest více či méně mladých kapel, představitelů nastupující generace české emo-pop-punkové scény.

3. listopadu se jako hlavní host představí N*S*O*Sz Přerova, kteří patří již mezi stálice v českých klubech, avšak za 6 let svého působení se podívají do Prahy teprve potřetí. Asistovat jim budou domácí Orangecap a Snackshit 007 z Písku.

A mezi ty opravdu mladé kapely patří následující trojice: Blind Ally z Mostu kloubící emo s dívčím zpěvem, Pražáci Jack in the Box, kteří celou show odstartují a naopak úplně nakonec se představí SMH, taktéž z Prahy.

Pokud chcete vidět tuto přehlídku tuzemské mladé pop punkové scény neváhejte a doražte včas, protože na tom ještě vyděláte. Do začátku akce (18:00) vás lístek bude stát 70 Kč a poté 90 Kč.

3. 11. - Praha, Modrá Vopice - N*S*O*S, Orangecap, SnackShit 007, Blind Ally, SMH, Jack In The Box. Začátek v 18:00, vstup 70/90 Kč

Basák My Chemical Romance málem rozbil kapelu

31. října 2006 v 17:43 | verča |  Music
mcr_mikeyway.jpgMy Chemical Romancese málem před nahráváním aktuální desky "The Black Parade" rozpadli, když basák Mikey Way začal mít psychické potíže a skupinu opustil. Kapela se zrovna chystala do studia, když Waye přepadly deprese.

"Byla to asi ta nejtěžší doba v mém životě," říká basák Way. "Já jsem byl vždycky ten typ člověka, kterej si problémy nechává pro sebe. A najednou se to na mě všechno sesypalo a já se zhroutil. Nevěděl jsem, co se mnou bude dál, ani jestli se do kapely ještě někdy vrátím."

Way strávil dva měsíce u kamaráda v Los Angeles, kde navštěvoval psychoterapeuta. Kytarista Ray Toro přiznává, že Wayův odchod málem způsobil rozpad celé kapely: "Když se to stalo, tak se nám vůbec nechtělo hrát, protože nám prostě chyběl člen, kapela nebyla kompletní a my jsme nevěděli, co bude dál."

Tak ještě že se Mikey vrátil jinak už by to teda nebylo ono :)

Tak......

29. října 2006 v 18:48 | verča |  Diary
Tak sem se zaregistrovala do souteze o nej blog tak jestli se vam aspon trošičku líbí muj blog tak můžete hlasovat --TADY-- sice je mi jasný že nevyhraju, ale zkusit to můžu...tak prosiim hlasujte :) číslo 93...... Thanx vaše Verča

Beautiful pictures :)

29. října 2006 v 18:45 | verča |  Pictures

Tom

28. října 2006 v 20:08 | verča |  Povídky
Nade dveřmi vesnického krámu zacinkal zvonek. Klevetivé drbny přestaly drbat a okřikovat svá vnoučata. Ženě za pultem probleskl tváří mírný záblesk zájmu. V dusném letním odpoledni vítala každou změnu. Asi šestileté děvčátko v růžových šatičkách sedící na židličce vedle pultu se přestalo rozmrzele štourat v nose a dívalo se na nově příchozího s neskrývaným zájmem.
Novým zákazníkem byl mladík v šedivé mikině, sepraných džínsech a s kovbojským kloboukem staženým hluboko do čela, takže mu stínil celou tvář. ,,Dobrý den," pozdravil a prsty se dotkl okraje klobouku. ,,Mladíku, vás neučili, že při vstupu do místnosti se pokrývka hlavy sundává?" ozvala se dotčeně stará, silně krátkozraká matrona. ,,Ne," odpověděl mladík mrazivě. Tuhle odpověd si však dáma nedala líbit. Natáhla ruku, strhla mladíkovi klobouk z hlavy a …. strnula.
Mladík měl na levé polovině obličeje ošklivé jizvy, které se ztrácely ve výstřihu mikiny. Dosud je zakrýval klobouk spolu s polodlouhými vlasy. ,,Spokojená?" ptal se po dechu lapající matrony. Jeho hlas zanikl v křiku vyděšených dětí. Jediná dívenka v růžovém nekřičela. Klidně sledovala, jak se žena za pultem kácí v mdlobách k zemi a statné matrony, jak strachy bez sebe vyvádějí svá plačící vnoučata ven.
Pak vklouzla za pult. ,,Co si dáš?" ptala se. ,,Ty se nebojíš?!" divil se mladík. ,,Ne. Tak co si dáš?" odvětilo děvčátko. Mladík vytáhl lístek a nadiktoval mu svou objednávku. Děvčátko čile rejdilo po policích a za chvilku mělo všechno na pultě. ,,Tak tady to je. Dělá to rovných pade, pane," řeklo, když cinkla pokladna. Mladík zíral. ,,Ty umíš číst?" ptal se. ,,Jasně, vždyt už je mi sedm. Dneska mám narozeniny," pochlubila se dívenka.
Mladík natáhl ruku přes pult se slovy: ,,Tak to bych ti měl popřát." Dívenka se jeho ruky chytila se širokým úsměvem. Mladík pak sáhl do kapsy a vytáhl z ní malého, vyřezávaného pejska. ,,Na, prcku, a dík za nákup," řekl a rozloučil se.
Cestou k východu se shýbl pro svůj stetson. Chtěl pokračovat ke dveřím, ale zastavila ho dívčina slova: ,,Jak ti mám poděkovat, když nevím, jak se jmenuješ?" ,,Tom a ty?" zajímal se mladík. ,,Katka. Dík Tome. Přijd zas," řekla a vřele se usmála. Provázela Toma pohledem přes celý krám. Došel ke dveřím a ohlédl se. Jeho tváří probleskl úsměv, když říkal: ,,Nevím, snad. Ahoj, Káto." Zvedl ruku na pozdrav a byl pryč.
To bylo její první setkání s Tomem Jizvou.Že taky poslední, to netušila.
O několik let později Katka, přes zákaz Rudy, svého učitele a rádce, prozkoumávala jeskynní labyrint blízko vsi. Baterka ozařovala svým světlem krátký úsek cesty před ní. Již byla dosti daleko od otvoru do podzemí, když světlo dopadlo na kovbojský klobouk. Přemístila kužel světla trochu níž a zůstala jak zcepenělá. Pod kloboukem se na ni šklebila lebka! Z roztržené košile koukala žebra.
Vedle mrtvého neštastníka ležel kožený batoh. Přestože se jí to příčilo, prohledávat mrtvému věci, sáhla dovnitř. Prohrabávala se obsahem batohu, až nalezla občanský průkaz. Že se jí podaří tak rychle prokázat totožnost mrtvého, by se nenadála.
Otevřela útlou knížečku. Koutkem oka zahlédla, jak z ní vypadl malý papír. Sehla se, aby ho sebrala. Posvítila si na něj. Spatřila dětským písmem napsanou účtenku. Tělem jí projela zima. Usadila se v okolí páteře. Tuhle účtenku totiž vypisovala sama před osmi lety. Byla jedinou svého druhu. Potom se podívala na titulní list průkazu.
Stálo na něm: Tomáš Petřek. Po pohledu na vybledlou fotografii už nebylo pochyb. Byl to Tom. Podle data narození zemřel v pouhých šestnácti letech, tedy stejně starý, jako byla ona dnes.
Dlouho klečela u mrtvého mladíka, který se jí nesmazatelně zapsal do paměti. Brečela a modlila se za něj.

Útěk

28. října 2006 v 19:25 | verča |  Povídky
Běžím v dešti, utíkám před světem, možná i před sebou. Vítr mě šlehá po tvářích a cuchá mi vlasy. Nechtěla jsem se s tebou loučit, chtěl jsi to sám. Vím, trápím tě svým nezvladatelným chováním. Mám strach, že mě to pohltí, že se propadnu a ty nade mnou nebudeš stát s nataženou rukou, aby jsi mě vytáhl z té špíny.
Mrzí mě to, víš. Jsem hloupá. Potkalo mě to největší štěstí, které mi kdekdo závidí. S tebou si přijdu v bezpečí, jako by mi nikdo nemohl ublížit. Když mě políbíš, jakobych dostala křídla a létala s tebou v oblacích. Ate ten čas se snad zbláznil, je proti nám. Hodiny ubíhají tak rychle, až to děsí.
Zastavila jsem se u rybníka a koukám se na hladinu vody, na odraz mé tváře. Oči mám rozmazané od kapek deště. Bože, kdo to je? Jsem tak stará, zničená. Sama sobě cizí.
Proč nás tak ničím, snad bylo by ti líp beze mě a všem by možná bylo líp, nikomu bych už neubližovala. Chtěla bych se rozloučit, ale raději ne, odejdu beze slov, sama, potichu.
Po celou tu dobu svírám v ruce žiletku a přemýšlím. Jestli ji použiju, už nikdy se nebudu moct vrátit do tohohle života, který právě ted žiju, a když ji nepoužiju, budu se nadále utápět, dál tě trápit a s tebou i všechny ostatní budu pomalu ztrácet.
První řez, udělala jsem to, ani to nebolí.Tak jemně se žiletka zaryla do mých žil, v kterých proudí celý můj život. Krev kape do vody a odraz mého obličeje se zbarvil do ruda. Přepadl mě strach, ještě několikrát jsem zaryla žiletku.
Začla jsem litovat. Nevrátím to, je konec. Cítím, jak se vše okolo mě rozmazává. Pokládám své tělo na, listím pokrytou, zem. Je mi zima, promoklé šaty se lepí na mé bezvládné tělo. Hledím do nebe a najednou mě přepadá obrovský strach, co bude dál. Je mi smutno, umírám tak opuštěná, bez tebe. Co asi ted děláš, proč mě nehledáš? Chtěla bych od tebe dostat poslední polibek, na mé chladné rty, ale místo polibků jsou zahlceny kapkami deště. Jediné, co mě hřeje, je teplá krev na mých rukách. Až tady nebudu, vzpomeneš si na mě někdy?....
Najednou jako by mi něco vyrvalo mou duši. Vznáším se a hledím na své tělo. Leží tak opuštěné, celé od krve.
Ze tmy vyběhla postava, neštastná a plná zoufalství. Zpočatku jsem tě nepoznala, ale ano, jsi to ty. Je mi tě líto, zase jsem ti ublížila.
Hladíš mě po vlasech a líbáš mé zmodralé rty, jakoby jsi mi chtěl vdechnout život, ale už to nejde, přišel jsi příliš pozdě. Objímám tě a cítím tvou nezapomenutelnou vůni, která mě dostává do melancholie. Potichu ti šeptám do ucha: ,,Miluji tě a nikdy tě neopustím." Pousmál jsi se, jako by jsi slyšel, co říkám.

Já už musím odejít, dávám ti poslední polibek a odcházím s jedinou myšlenkou: ,,CHCI SE VRÁTIT."

Proč????

28. října 2006 v 19:06 | verča |  Povídky
Byl podzimní večer a dívka sedící na posteli myslí na svého kluka, s kterým byla ještě před hodinou venku. Moc pro ni znamená, protože jí pomohl se dostat ze všeho špatného co jí ještě před pár měsíci trápilo.Nikdy si ani nepomyslela, že za pár měsíců potká někoho kdo jí změní život tak, jako právě ON. Zítra mají zase schůzku a dívka už se teď těší až ho obejme, políbí a řekne mu jak moc ho miluje. Ráno se probudí s divným pocitem jako by se dnes mělo něco stát. Nejdřív jí to vystraší, ale pak si vzpomene, že má dnes odpoledne schůzku se svým klukem, kterého moc miluje, a divný pocit je pryč. Po škole jde rychle domů, aby se ještě stačila patřičně upravit než půjde na schůzku. Když vychází z baráku, ten pocit je zas tady, ale tentokrát už si ho vůbec nevšímá, protože myslí na svého kluka,kterého zanedlouho uvidí. Když přijde do parku její kluk už tam na ní čeká, ale když ji vidí, v očích už nemá ty jiskřičky jako pokaždé když se vidí. Dívka se ho tedy zeptá jestli se něco stalo, protože jí přijde nějaký divný a on jí po chvíli mlčení odpoví, že se s ní rozchází!!!!! Teď jí teprve dojde co ten divný pocit ráno znamenal. Se slzami v očích se sebere a utíká pryč ani ona sama neví kam. Utíká pořád dál a dál, slzy jí tečou po tváři, když v tom si vzpomene, že má v kapse ŽILETKU pro nejhorší případy. Dlouho se nerozmýšlí a bere ŽILETKU do ruky. Vyhrne rukáv a silně řízne na zápěstí. Už se začíná objevovat krev. Dívka se s pláčem sesune k zemi a jen čeká na ten moment, kdy už bude po všem. Najednou ten moment nastal a přesně v ten moment se chlapec skácí k zemi mrtvý.

Tak todle je muj výtvor kerej sem napísala nedavno když sem měla depku já vim že neni nic moc ale v tu chvíli mi to pomohlo

Rozbitá hráz

28. října 2006 v 18:39 | verča |  Povídky
"Tak co ten tvuj včerejší nejhorší den?" zeptal se cestou. Snad aby řeč nestála.
"Byl... nejhorší."
"Nebud tak výřečná."
"No, vlastně nebyl nejhorší. Víš, mně se ani nechce ti to vyprávět, protože bys mi na to řek akorát - ježiš, ty toho naděláš," a napodobila tón jeho hlasu tak dokonale, až se mu chtělo smát. A taky že normálně by se smál, ale ted mu to nějak nepřišlo vhodný.

"Třeba bych to neřek."
"Řek. I já bych si to řekla. Je to totiž pravda. Sou horší věci na světě. Stotisíckrát horší věci. Vlastně tohle byly prkotinky, akorát že jedna vedle druhý, furt za sebou, pořád, a já už prostě..." ztišila hlas, protože se jí začal příliš nápadně klepat. "Prostě už nějak nemůžu. Nezvládam to. Je to několikadenní depka. A já nevim, jak z toho ven." Zmlkla a několikrát rychle za sebou zamrkala, aby zahnala slzy. Stejně už si jich všiml.

"Nejvíc mě štve, že to nikdo nepozná, víš? Na některejch lidech to vidíš hned. Na těch, co se každej den usmívaj od ucha k uchu, a najednou, když se neusmívaj, se na ně všichni sesypou a zajímaj se, co se stalo a jak jim můžou pomoct. Ale u mě... Dyt ty mě znáš, já se takhle zamračeně tvářim furt, prostě už sem se s takovym ksichtem narodila. A nikdo nepozná, jestli sem smutná, neštastná, nasraná nebo je všechno v normálu." Zase ji zradil hlas. "Nikdo to nepozná." Nechtěla brečet, ale najednou to nešlo zastavit. Přívaly od rozbitý hráze, která mě jednou zničí... Pohladil ji po vlasech a přitáhl k sobě. Pořád ji hladil a ona pořád plakala. Vždycky obracela oči v sloup, když jí holky vyprávěly, jak brečely na rameni tomu a tomu kamarádovi. Tohle nikdy nechtěla. Možná má trochu testosteronu navíc a ten za to může, kvůli němu se stydí za svý slzy.

"Je to všechno moje vina, vid?"
Sny se bortěj, dostávam strach, přemejšlim...
"Vlastně jo," pokrčila rameny. "Je to všechno tvoje vina."
Usmál se. Trochu neštastně.
Povzdychla si. Trochu neštastně. (Trochu?)
Opřela se o zed a svezla se podél ní na zem.
On se posadil taky. Asi dva metry od ní.
Říkal sem ti tisíckrát, takhle to nikdy nemělo skončit...

Oba civěli do tmy a poslouchali ticho. Opravdický ticho. Skoro až neuvěřitelný. Temný ticho s vůní omítky a oranžovým odleskem lamp zvenku.
"Miluju tě," řekl, ale to ticho tím nenarušil, spíš ho ještě prohloubil.
Na chviličku se jí zastavilo srdce. Vlastně se zastavilo všechno kolem. Celej svět. A bylo jenom ticho. To magický ticho vyplněný jejíma myšlenkama. Tohle byla ta chvíle, na kterou čekala. Měla připraveno tolik odpovědí, až tohle řekne. Tolik. Ted si jen vybrat.

"Na tos měl přijít dřív," a odejít se zdviženou hlavou.
"Na to je pozdě," pokrčit rameny stylem to se mě netýká.
"Nespad si náhodou z jahody?" a začít se smát.
"To si nech pro Ni," ušklíbnout se a tvářit se povzneseně.
"No a co já s tim?" zvednout obočí.
"To je mi jedno," udělat ze žvejky obrovskou bublinu a pak ji nahlas prasknout.
"Prosim tě, toho mě ušetři," zavrtět pobaveně hlavou.

A její srdce se zase rozbušilo, mnohem rychleji než předtím. Svět se roztočil, taky mnohem rychleji než předtím, až se jí z toho motala hlava.
"Já tebe taky," řekla.

Seděli dál, dál civěli do tmy a dál poslouchali ticho.
Pak se zvedla, oprášila si džíny a... rozloučila se. "Ahoj."
Neodpověděl. A ani sám nevěděl, jak dlouho tam ještě po jejím odchodu seděl na tý studený zemi a poslouchal ticho. Těžko říct, jestli to depresivnější bylo s ní nebo bez ní.

Potkali se hned druhej den ve městě.
Stál s Ní na tramvajovym ostrůvku a držel Ji za ruku. Něčemu se smáli a oba přestali, když procházela kolem nich.
"Čau," usmála se na půl pusy a oni oba udělali totéž.
Pak zmizela za rohem. A to bylo naposled, co ji viděl. Někdy to prostě nevyjde tak, jak bysme si přáli.

Syny - animace

28. října 2006 v 18:14 | verča |  Avenged Sevenfold
Photobucket - Video and Image HostingPhotobucket - Video and Image HostingPhotobucket - Video and Image HostingPhotobucket - Video and Image HostingPhotobucket - Video and Image HostingPhotobucket - Video and Image Hosting

Animace

28. října 2006 v 18:12 | verča |  Ostatní věcičky
Danse privéeChodící kostra

Beruško, slyšíš mě???

28. října 2006 v 17:46 | verča |  Povídky
"Doprovodím tě k intru, jo?" přidal se ke mně Martin a mně bylo jasné, že nemůžu nic namítat. Tak jako tak by se mnou šel. Cestou jsem mu popisovala můj rodinný život, má trápení. "Jsi dobrá dušička, proč jsi tak uzavřená, když se bavíme ve třech?" otočil se na mě a zahleděl se mi do očí.. Narážel tím na společné večery v čajovně, kam chodím s kamarádkou. "Já nevím, prostě mi přijde, že jsem tam jako černá ovce v bílém stádu…" zčervenala jsem a umlkla. Najednou jsem se rozhlídla a zjistila jsem, že jsme prošli nějakým parkem a já vůbec nevěděla, kde jsem. Rozklepala se mi kolena. "Martine, kde to jsme?" zašeptala jsem a byla připravena k útěku. Na to zvedl ruku a ukázal někam před sebe. "Tam máš intr, ty to tu neznáš?" zeptal se a koukal na mě jako na vola. Zakroutila jsem hlavou. Přešli jsme most a před náma bylo kino, z jehož druhé části byl udělán internát. Martin mě objal a já se k němu přitiskla, přesto jsem cítila nejistotu. Strach z lidí vykonával své. Mluvil o hvězdách, o romantice… Potom se nahnul a chtěl mi dát polibek. Ucukla jsem a políbila ho jen letmo na rty. "Promin, musím jít." Loučila jsem se při pohledu na hodinky. "V úterý tě budu čekat před intrem!" zamával.

"Copak nevidíš, že tě chce sbalit?" zmrazila mě Karolína, když jsem jí vyprávěla předešlý večer. "Prosím tě, co by tak asi na mně viděl? Vždyt ví, že mám kluka. Ne, to není pravda!" popřela jsem její názor. Každopádně mi Martin vrtal hlavou. Není to možné. Ten věkový rozdíl a okolnosti mezi námi. Navíc se pokaždé chovám jako trubka. Ne a ne a ne.

"Tak co, máš nějaké nové informace?" žhavila jsem telefonní linku s Karolínou, jelikož naše společná kamarádka měla problémy. "Ne, má vypnutý telefon a nereaguje na nic…" sdělila mi Karol. "Ale za to jsem byla v čajce a byl tam Martin! Měla jsem pravdu, je do tebe zamilovaný!... Jano, jsi tam?" Nebyla jsem schopná slova. Zvedl se mi žaludek. Je ten chlap normální??? Asi není! "No, prostě říkal, že až se rozejdeš s tím svým…" "Cože? Jak že se rozejdu s tím svým?" vyděsila jsem se. "Tohle říkal…" odmlčela se Karolajn. "Moment, mám další hovor, Karolínko, zavolám ti za deset minut." Zavěsila jsem a přijala druhý hovor. "Ahojda miláčku!" nasadila jsem veselý tón. "Nech si ty miláčky pro Martina. Chtěl jsem ti říct jen jedno: Jsi mrcha a ani se nedivím tý tvojí kámoše, která tě poslala do prdele, nejradši bych tě tam poslal taky!..." křičel do telefonu můj kluk. Rozbrečela jsem se, mobil mi vypadnul z ruky a…

…Otevřela jsem oči a kolem mě jen bílé stěny. Bolela mě hlava. Zvedla jsem ruku, abych se dotkla svého čela. Bylo obmotané. "Co se stalo?" zeptala jsem se osoby, která seděla vedle mě. Bohužel jsem viděla tak nějak rozostřeně a nebyla jsem schopna poznat, kdo to je. Teprve když promluvil, poznala jsem v té postavě svého miláčka. "Beruško, promin mi to, ale myslel jsem, že s tím parchantem něco máš…" rozplakal se. V hlavě jsem měla mnohem větší chaos. "Prý jsi po mém telefonátu omdlela a uhodila ses do hlavy. Máš zlomenou lebeční kost a já nevím co všechno, ale bylo to s tebou hodně vážný. Beruško, slyšíš mě? Beru???" Píííííííp…

Navždy sama v parku

27. října 2006 v 20:05 | verča |  Povídky
Přijedu dřív než se naděješ!! Řekl jí Petr než odjel na měsíc do Rakouska. Prosila ho at nejede, hned jak koukla na datum, v který se měl vypravit za ní domů. 5. listopadu, den, ve kterým měli její rodiče autonehodu a smrt si je vzala k sobě. Neuposlechl a jel navštívit jeho nemocnou babičku.

V půl druhé, pátého dne měsíce listopadu, připravovala prarodičům, u kterých bydlela od té tragédie pozdní oběd. Najednou jí vypadl nůž, kterým krájela maso, a jak padal k podlaze ostře jí řízl do holeně;. Zaúpěla bolestí a sedla si. Laicky si ošetřila nohu a dodělala oběd. Netušila, že se přesně v tom okamžiku u hranicích převrhlo nákladní auto vezoucí mražené potraviny, a že čtyři auta nestihly zastavit, strhly volanty a narazili čelním nárazem do kamionu a ostatní auta zase do těch předních. To odpoledne zemřelo přes deset lidí a Petr mezi nimi byl.

Dozvěděla se to z novin, které si pravidelně kupovala. Později toho byly naplněné televize a kdejaké rádia, nebo rozhlasy. Do očí jí vhrkly slané slzy a začaly vyplavovat smutek ze smrti její lásky. Složila se uprostřed náměstí plného těch šokujících zpráv na kolena. Viděla všechno zpomaleně a myslela jen na jedno: Petře, proč to tak muselo být? Proč už tě nikdy nebudu moct políbit? Proč už nikdy nebudu mít možnost pohladit tě po vlasech a říct ti: "Miluji tě, Petře."?

Už ani nevnímala, co jí babička říká, když přišla do domu prarodičů pro svou poslední naději. Nevnímala, že Petrova babička včera v půl druhé podlehla své nemoci a zemřela na rakovinu kůže. Je to jen prolog jejího života, už se jí vůbec netýká budoucnost. Ona vzpomíná a ponořuje se v myšlenkách jen do minulosti. Jen v mlze si uvědomuje, že se jde projít a líbá babičku na tvář. Ví, kam má jít. Na to místo chodili s Petrem každé odpoledne, roztáhli si deku položili se na ní, ona si dala Petrovi hlavu do klína a zatímco jí hladil po vlasech, ona mu líčila, co ten den dělala.

Seděla tam, pod tím stromem, u kterého s Petrem lehávali a znovu si promítala vzdálené vzpomínky. Park, šedivě ponurý bývalý hřbitov, začínal připomínat neznámou krajinu ve slaboučkém pramenu světla z pouliční lampy, který jí ozařoval černé, lesklé vlasy, ale za to jí stínil obličej. Nikdo nemohl spatřit její černé oči, ze kterých se potichu a pomalu řinula kapka po kapce její naděje.

V dlani hladila svou poslední naději, vysvobození, křídla, co jí naskytnou únik z tohoto světa, co jí tak ublížil a který jí toho tolik vzal. Uchopila ty křídla do pravé ruky, totiž ten lesklý kovový plíšek s ostrými strany a vyhrnula si černou podzimní bundu až vykouklo do tmy bělostné zápěstí a posléze i předloktí.

Opřela si hlavu o kmen stromu, pravou ruku s žiletkou přiložila k předloktí. Nadechla se nočního vzduchu, koukala přímo na nebe, na hvězdy. Přemýšlela o smrti. Vzala jí lásku i rodiče. A ona za ní přijde sama. Se vztyčenou hlavou. Třeba potká Petra...

Při vzpomínce na něj se jí ramena otřásla mocným vzlykem. Slzy, malé potůčky, jí jezdí po tváři a odnášejí poslední zbytky naděje a chut žít. Znovu opře hlavu o strom, přiloží žiletku k předloktí a silou jí přejede po bílé ruce.

Ostrou bolest nevnímá. Ani rudou krev drásající ven z těla možnost žít. Myslí jenom na to, že už brzy bude moct políbit Petra, pohladit ho po vlasech, obejmout.Myslí jen na jednu větu: Miluji tě Petře!!!

Thanx: www.phoebe124.sblog.cz

MCR new pictures

27. října 2006 v 19:47 | verča |  My chemical romance
My Chemical RomanceNME pt. 1NME pt. 2photoshooting of The Black Parade:)Jane & Raquel's favorite soldier (AND YOU KNOW IT!) ;) Photo by Chris Anthony.Gerard Way and Eliza Cuts

Víla,anděl nebo čarodějnice???

26. října 2006 v 19:13 | verča |  Povídky
Byl krásný letní večer, kdy hříchem by bylo zůstat doma za zavřeným oknem. Jenže já neměl chuť jít se bavit, měl jsem zvláštní náladu. Chtěl jsem být sám, a tak jsem se bosky vydal na louku za našim domem. Brodil jsem se ve vysoké trávě, poslouchal jsem cvrčky a zrak jsem k hvězdám upínal. Přemýšlel jsem o životě, o zvláštní dívce, která mi nedává spát. A vtom jsem ji uviděl, seděla na dece s kytarou v ruce a zpívala. Byla oblečená v roztrhaném černém tričku, vlasy měla rozpuštěné, za uchem stéblo trávy. Bez tlusté linky pod okem, brečela. Slzy se jí kutálely jedna za druhou, přesto nepřestávala a zpívala dál tu smutnou písen. Zůstal jsem stát jako opařený, mlčel jsem a díval jsem se na ní. Byla tisíckrát hezčí než kdy jindy, přestože nebyla namalovaná - nebo možná právě proto? Vyšel jsem jejím směrem a ona zvedla zrak, poprvé se mi podívala přímo do očí. Neměl jsem čas nad tím uvažovat, cítil jsem, že ted je ta chvíle, kdy by mohla být sdílnější a nechtěl jsem jí promarnit. Sedl jsem si k ní, čímž jsem jí trochu překvapil, přestala hrát. Zvedla zrak k nebi a snad bláhově hvězdy spočítat chtěla. Chytil jsem ji za ruku a ona kupodivu nic nenamítala, jen se na mě usmála. Pocítil jsem strašnou radost, konečně závan lidskosti, přece jen není tak strašně silná a ledová, jak se zdála. Začala mluvit, opravdu.
,,Já tě znám, vid? Kolikrát denně tě potkávám. Už nemůžu dál hrát, nejsem taková, slyšíš? Jenže musím být zlá, silnější, nechci znova zažít to, co na základce, prostě už nechci. Nezvládla bych to. Myslíš, že by hodná holka s povahou snílka, uspěla? Že byste jí vzali mezi sebe? Ne nevzali, a proto se straním sama."
Dal jsem jí prst na ústa, víc jsem slyšet nechtěl. Nemohl jsem, jsem slaboch. Asi bych se strašně trápil, kdybych veděl, co všechno musí snést a jak strašně moc musí hrát, potlačovat samu sebe. Jen jsem jí ujistil, že bychom jí vzali mezi sebe spíš než ted. A ona se začala smát. ,,Nic jsem prý nepochopil." Mrzelo mě to, mnohem víc než si myslela. Já si totiž uvědomil, že jí mám rád, moc. Stokrát jsem na ní myslel, ale nedokázal jsem si to připustit. A ted tu sedím a nedokážu jí to říct, jen na ní koukám a poslouchám, jak si všechno, co mi řekla, vyčítá. Nakonec se zvedla, dala mi pusu a utekla. Nechala mě tam samotného, uprostřed louky. Smutného, zamyšleného mnohem víc, než když jsem sem šel. Za tu noc, jsem si několikrát vyčetl, že jsem řekl málo, když měl jsem říct mnohem víc. A taky jsem dvakrát brečel, i když chlapi nebrečí. K ránu, když začalo svítat, jsem se zvedl a šel jsem domů. Zjistil jsem, že bylo marné mé počínání - nevrátila se.

Ve škole jsem ji hledal. Když jsem ji uviděl opět v černém a s drdolem, tím svým zlým pohledem, který mi rval srdce, ztrácel jsem odvahu za ní jít. Ale musel jsem jí všechno vysvětlit, prostě musel. Jenže mě neposlouchala, opět mlčela, avšak pohledu se vyhnout neuměla. Tentokrát nevydržela a ten svůj k zemi skopila. ,,Prý jí to nemám dělat težší, než to má," s těmito slovy odešla. Zase tak chladná. A já se za ní jen díval a přemýšlel jsem, zda jsem v noci viděl anděla, vílu, nebo čarodějku tamté noci. Každopádně ať je to jak chce, vina je i na mé straně a kdo ví? Zda mi právě teď neodešla i láska, za kterou jsem neuměl bojovat.

Příběh o A7X

26. října 2006 v 19:01 | verča |  Avenged Sevenfold
Todle sem vymejšlela když sem byla u kámošky v Kozolupech a stanovali sme prostě chvilka nudy no XD

Klásní kytaristi

Už sme byli strašně natěšený páš konečně k nám zavítali A7x.
Poslední přípravy a vyrážíme.....jupííííííííí :)
Cestou do Prahy sme si ještě z Markétou opakovali všechny texty aby sme žádnej z tý nervozity nezapoměli. Už jenom pár minut a budeme na místě. Když sme tam přijeli už tam bylo pár lidí ale jelikož sme přijeli brzo tak tam ještě nebyli moc velký fronty. Vyfásli sme od táty eště nějaký prachy na pivo a musely sme si vyslechnout taký ty řeči jako, at na sebe dáváme pozor a at se nevybavujeme z mladejma klukama atd........... Ale už sme ho ani nějak nevnímaly páš sme musely myslet jenom na to že konečně uvidíme na živo Synyho a Zackyho :). Konečně nás pustili dovnitř, všicí se tam nahrnuli a my byly mezi prvníma takže sme stáli přímo pod pódiem. Najednou zhasli světla a někdo přišel na pódium všem bylo jasný kdo to bude. Byl to Syny a začal tam hrát a hrál a hrál a najednou tam přišel i zbytek skupiny. Začli Bat Country a pak tam hráli snad všechny písničky, taky to bylo pěkně dlouhý ale upe úúžasný. Sme tam z markétou upe slintali XD. A najednou oznámili, že tedko zahrajou poslední písničku.... nééééé ještě nee :( Když dohráli poslední písničku ( Seize the day). Tak už se to začalo pomalu rozcházet, když najednou mě někdo chytil za ruku sem se lkela jak debil a on to Syny sem myslela že na místě vomdlim. A po chvíli přiběhnul i Zacky a chytnul zas Markétu ty woe ta z toho byla taky upe paf jak já XD Tak nás pozvali do baru kerej byl hned vedle a tam sme kecali až do rána, dozvěděli sme se vo nich plno věcí a taky to že vodlítaj až za dva dny tak že by chtěli trošku poznat Plzeň, tak když pro nás táta zas přijel tak byl trošku zděšenej, ale vzal to dobže prej aspon povezu taky jednou náký celebrity XD. Tak jako sme přijeli do PLzně a řekli sme tátovi at nás vykopne někde ve středu města. tak nás vyhodil na náměstí a vodfrčel. Mno tak Markéta vymyslela, že pudeme někam pařit tak se šlo voblezli sme snad všechny bary co tam byli a najednou nás kluci začli vožužlávat. Tý jo Syny líbá fakt pe skvěle sem byla upe v sedmim nebi. No a pak nám navrhli jestli nechceme jezdit s nima tedko po koncertech tak my kejvli a bylo nám jendo co na to řeknou naši ty at nám políbí prdel. Tak sme s nima jeli po celej Evropě pak po celej Asi a po celej Americe kde sme skončili a zabydleli se u nich doma, měli baráky celkem blízko u sebe takže to bylo v pohodě :). Našli sme si práci a skoro každej den chodily nakupovat do nákejch obchůdků (punkovejch,emovejch,metalovejch atd........). Naši byli nejdřív zděšený ale pak sme jim psali každej den e-maily tak byli v klidu a navíc táta znal naše chalany tak ten byl upe nejvíc v klidu :D Mno uběhlo pár let a klucí nás požádali o ruku samo ,že sme souhlasily přece si nenecháme takou příležitost ujít. Měli sme svatbu ve stejnej den a já měla klásný fialovo-černý šaty a markéta červeno-černý ale spíš do červena no prostě nám to slušelo XD. A najednou bylo první výročí svatby a já byla těhotná. Najednou to tady bylo porod néééééé. Ale bylo to v pohodě a narodil se nám chlapeček tak sme přemejšleli jak ho pojmenujeme a nakonec sme ho pojmenovali Zacky, a Markéta byla taky těhotná a ta měla rovnou dvojčata Tomáš a Jessica.
No tak takhle skončila pohádka a žili štastně až do smrti :)

Povídka by me

26. října 2006 v 18:56 | verča |  Povídky
Todle sem napsala sama newim jestli je to dobrý nebo ne ale prostě psala sem to zrovna v jeden den když sem měla depku a napadlo mě že se z toho vypíšu tak sem to taky udělala a tady je konečný dílo :

Dnes byl zase strašný den, no i když kterej den je hezkej, vzdychne si divka sedící na posteli se slazami v očích a v ruce nůžky. Rozmýšlí se jestli ano nebo ne. Hlava jí řiká ne, ale srdce rozlámané na kousky jí řiká ano. Ne nesmí to udělat, už na jejím těle nesmí být další jizva. Ne už ne, ale ví že se jí po tom uleví a všechno bude zas na chvíli pryč. Deprese z ní opadne a bude aspoň chvíli v pohodě a všechno jí bude jedno. Znovu bere do ruky nůžky, ale v tom někdo zaklepe na dveře. Rychle všechno schová, stahne rukávy, utře slzy a s úsměvem jde otevřít. Je to její máma jestli nechce něco k jídlu. Jen zavrtí hlavou a zavře dveře. A znovu jde do svého světa plného samoty. Zas bere do ruky nůžky, vyhrnuje si rukávy a už. Na její zjizvenou ruku přibyly další jizvy. Se zaujetím se dívá na svou ruku a cítí tu úlevu. Krev už se dere na povrch, stéká jí po rukou a ona je šťastná. Ten pocit je krásný, ale bohužel nevydrží moc dlouho, ale jinak už se to řešit nedá. Možná dá, ale nemá na to dost odvahy, proto od svých problému utíká takhle. A takhle to bude pokračovat pořád dál, než najde dost odvahy skončit s tím a žít normální život

Podzim

26. října 2006 v 18:49 | verča |  Povídky
Pršelo. Šla jsem domů a zrovna mě chytnul takovej liják. Nicméně když se mi podařilo dostat se domů byla jsem docela suchá... doma jsem se nudila, neskutečně nudila!!! Zrovna dneska, když sem chtěla jít ven, musí pršet! Ve vzduchu je taková... zvláštní atmosféra. Podzim, který přišel, je taková změna. Léto skončilo a tepla ubývá. Začíná podzim.
Jo, podzim. Jedno z mých nejoblíbenějších období. Já sama pořádně nevím proč. Na podzim jsem se narodila... 19. října. Datum, který mě bude provázet celý život. Narodila sem se v tom měsíci, kdy se listí zabarví všemožnými barvami. V tom romantickym měsíci, kdy už tepla pomalu ubývá. A vítr bývá silnější...

Na cestě, kousek od louky, právě šla dívka. Byla mladá, s dlouhými plavými vlasy. Byla nádherná. Cesta, po které šla, byla lemována popadaným listím z okolních stromů. Byl podzim. Na stromech již nebylo skoro žádné listí. Foukal poněkud silný vítr. Studený.
Šla jenom chvíli, dokud nedošla na "konec" cesty, kde se tyčil obrovský strom. Hned vedle byla malá říčka. Krásné místo, jako v pohádce.
Sesunula se hned k obrovskému stromu. K dubu. Pod ní, i všude okolo ní, bylo ušlapané, popadané listí.
Hlavu pozvedla a skrz očesané větve pohlédla na oblohu. Do očí jí padaly drobné kapičky deště. Mžilo, a kůra jí tak silně tlačila do zad.
Ona milovala procházky v dešti. Milovala podzim. Milovala vítr... milovala lidi.
Začala plakat. Na jejích tvářích byly potůčky od slaných slz a deště. Nikdo nedokázal rozeznat, jestli pláče nebo ne. Jestli to na jejích tvářích není jen déšt...
Další a další krůpěje slz se jí hrnuly do očí takovou rychlostí, že její vlasy, se kterými si ještě před chvílí pohrával vítr, byly zcela slepené... od slz...

Zrádkyně.....

26. října 2006 v 18:37 | verča |  Povídky
,,Ahoj Leni," zdravila jsem vždycky svou nejlepší kamarádku Helenu. Tedy ted už spíše bývalou nejlepší kamarádku. Nic není, jako dřív, bohužel. S Helčou jsme se znaly už od školky, vždycky jsme si všechno říkaly, byly jsme jako dvojčata a to všechno je najednou pryč. Možná bych se měla ptát, proč se to muselo stát, proč už nejsme kamarádky? Ale já se ptám, jak jsem s ní mohla kamarádit s takovou falešnou pipinou, které šlo jen o to, jak mě zesměšnit před druhými a prostě mi přidělat velkou bolest. Jak mě zranit do srdce. Tahle rána začala vlastně tím, že jsem jí řekla své největší tajemství a to, kdo se mi líbí, s tím, že to nesmí nikomu prozradit. Příshala a smála se, že tohle by ona nikdy v životě nedokázala. Pak jsem šla druhý den do školy celá natěšená, že jí zase uvidím. Místo toho mě čekalo nemilé překvapení. Hned, jak jsem vešla do školní budovy, na mě zařaly pokžikovat děti od nás ze třídy: ,,Tak Patrik, jo?" a podobně. Vůbec jsem nevěděla, co s tím Patrikem mají, ale když jsem vešla do třídy, došlo mi to. Lenka seděla na lavici s třídní pipinou, kterou jsme obě dříve úplně nesnášely a strašně se smáli. Patrik u nich byl také a smál se s nimi. Hned, jak mě spatřil, šel ke mně a řekl mi strašně ošklivou věc. ,,Tak a na nás dva hezky rychle zapomen. Přece bych nechodil s takovou...," řekl a odešel. Já také odešla, tedy spíše odutíkala a to rovnou domů. Bylo mi jedno, že budu mít neomluvenou hodinu, prostě jsem tam nemohla jít. Doma jsem se rozbrečela, strašně. Srdce mě bolelo, nevěřila jsem tomu, že mě Lenka takhle hnusně podvedla. Spolu jsme byly jako sestry a najednou je vše pryč. Tak rychle pryč. Jenže problém je v tom, že zatímco ona na mě hezky rychle zapomene, já na ni určitě ne, protože ona byla pro mě něco jako deníček, kterému jsem se mohla vždy svěřit a nikdy to nikomu neřekl a najednou koukám, deníček se vypařil. Nikde ho nemůžu najít, deníček zradil.
Tahle rána do srdce bolí, srdce krvácí a nechce přestat. Pláče a já s ním. Ten pláč nejde utišit. Nikdy bych nevěřila, jak může zrada kamaráda bolet. Řeknu vám to, moc. Nikdo si to nedovede představit. Je to jako kdyby vám umřela vaše nejdražší sestra, kterou jste milovali a vše, co jste s ní prožili, je najednou pryč.

Město zbloudilých duší

26. října 2006 v 10:51 | verča |  Povídky
Krčila se bezmocně v rohu temné, chladné místnosti. Její dlouhé, blonďaté lokny jí zakrývaly zkrvavenou tvář. I její kdysi bílé, krátké šaty byly potřísněny její vlastní krví. Byla tak mladá a tak ustrašená. Nevěděla, kde je, co se s ní děje... najednou se tady prostě objevila a oni ji pronásledovali. Ty bytosti, které nedokázala pojmenovat. Měla hrozný strach.
Místnost byla prázdná, jen s jediným špinavým oknem v čele, na něž krví napsala nápis pro ty živé, kteří tady snad ještě někde jsou:

POMOZTE MI!

Seděla tu už druhou noc a neodvažovala se vyjít ven do temných ulic hrůzunahánějícího města. Ztratila se. Ztratila se v temnotách...

Lucianna otevřela oči. V hlavě jí zněla její vlastní slova, slova té podivné modlitby, kterou předčítala z tajemné knihy. Už nestála před zrcadlem. Silný vítr jí rozfoukával vlasy. Nad hlavou se jí hnaly černé bouřkové mraky, sem tam protkané děsivým zablýsknutím. Zahřmělo se. Stála na nějaké vyvýšené skále a kousek od ní rostl pokřivený strom bez listí. Otočila se. Kdesi daleko se pnul do výše nějaký černý zámek obklopený mohutnými skalami. Obrátila se zpět a podívala se dolů. Rozléhalo se pod ní město, jež celé upadalo do stěží prostupné mlhy. Nikde nesvítilo jediné světýlko. Vše bylo temné a nahánělo to hrůzu.
Zamotala se jí hlava a zalapala po dechu. Kde to jen je? Co se stalo?
V dáli zazněl srdceryvný výkřik a znovu zahřmělo. Blesk rozčísl oblohu. Lucianna zjistila, že kniha jí zůstala v ruce. Otevřela ji a nalistovala kapitolu následující po modlitbě pro vyvolené. Její název zněl:

ŘÍŠE SMRTI

Dál už nedokázala číst. Značčky jí začaly splývat a dělalo se jí mdlo. Raději knihu zavřela. Musela se rozhodnout, kam jít. Kamenné, točivé schodiště na okraji skály vedlo dolů do města. Rozhodlo za ní...

Dívka, krčící se v rohu místnosti, se jmenovala Mireille. Bylo jí sedmnáct a už byla uštvaná životem. Seděla, stočená do klubíčka s hlavou mezi koleny a plakala strachem. Temnota ji skoro úplně pohltila.
"Pomozte..." zašeptala ochraptěle a vzlykla. "Pomozte, prosím..."
Odněkud zvenčí uslyšela tiché kroky. Přestala dýchat a poslouchala, strnulá hrůzou. Kroky se přibližovaly...
"Haló!!!" ozval se dívčí hlas. Ozvěna se rozlehla ztichlým městem. "Haló, je tu někdo?!"
Mireille vstala z podlahy a hbitě přiskočila k oknu. V dáli uviděla postavu, zastřenou hustou mlhou. Kráčela k ní. Mireille začala bušit na sklo.
"Tady! Tady! Prosím, pomozte mi!!!" rozběhla se ke dveřím, odsunula skřín, která je blokovala, a rychle vyběhla ven.
"Tady! Pomoc!"
Postava se rozběhla k ní. Mireille naplnil pocit naděje a radosti. Už nebude sama...

Lucianna doběhla ke zkrvavené dívce, jež stála uprostřed cesty a křičela. Vypadala bídně.
"Ahoj... už jsem myslela, že tady nikdo nežije. Co se ti stalo?"
"Pomoz mi!" vyhrkla dívka zoufale a chytila Luciannu za ruku. "Prosím tě, pomoz mi odsud!"
"Kde to jsme?"
"Já nevím, ale chci jít pryč!"
"Ale kam? Já taky nevím, kde jsme! Uklidni se! Co se ti stalo?"
"Já nevím... jela jsem s tátou v autě, pršelo... a pak... pak jsme vybourali. Na cestě stála nějaká žena. Táta vystoupil a šel za ní. A víc už si nepamatuju. Pak jsem se prostě probudila tady. A byli tu ti... já nevím, co to je... pronásledovali mě!"
"Kdo?"
"Já nevím... já nevím..." dívka se znovu rozplakala.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Lucianna.
"Mireille." odpověděla dívka.
"Fajn. Já jsem Lucianna. Něco musíme podniknout."
Mireille se uklidnila.
"Jak ses tady vlastně dostala ty?"
"Přečetla jsem nějakou pasáž z téhle knihy před zrcadlem. Ale to je jedno, musíme se odsud dostat. Možná to bude v té knize..." Otevřela ji a listovala. "Musí to tu přece být..."
"Já nic nechápu. Co se to stalo?!"
"Nevím... nevím, co se děje... předtím jsem to dokázala přečíst a ted už ne. Musíme najít někoho, kdo to dokáže..."
"O čem to mluvíš? Já chci pryč Chci pryč, než se objeví!"
"Ale kdo?"
"Ty stíny... a upíři..."
"Cože?"
"Jsou tady. Schovávala jsem se. Nenašli mě."
"My se ale nemůžeme schovávat! Musíme se odsud dostat!"
"Já vím, ale měla jsem strach! Podívej... podívej, co mi udělali!" Mireille strčila před obličej Lucianně své zkrvavené ruce. "Chtěli mě zabít!!!"
"Co jsou zač?... Pojd, vypadneme..."
Mireille se znovu rozbrečela.
"Já se bojím..."
Lucianna nevěděla, jak ji uklidnit.
"Se mnou se bát nemusíš... pojd!" chytila ji za ruku a táhla pryč. "Přece tu tak nebudeme stát..."

Šly směrem do centra města, okolo zchátralých budov a hřišě. Mlha byla všude, hustá, neprostupná. Ulice byly opuštěné. Všude vládlo jen tísnivé ticho.
"Je to zvláštní, jak jsme se sem dostaly," promluvila Lucianna.
"Já už chci hlavně pryč," odsekla Mireille a nervózně se ohlížela. "Mám divný pocit."
Lucianna se náhle zastavila. Měla jej taky. Podivný, svíravý pocit...
"Taky se necítím nejlíp."
"Jsou tady..." pískla Mireille a hlas se jí třásl. "Já nechci..."
"Nikdo tady není!"
Vtom však Mireille děsivě vykřikla. Něco ji popadlo za ramena a táhlo pryč...
Lucianna to skoro neviděla. Vypadalo to jako mlžná postava, jako létající stín... najednou jich bylo kolem spousta. Shlukovali se kolem ječící Mireille a vzduchem prostupoval větší a větší chlad...
"Pomooooc!!!!"
"Mireille!!!" Lucianna se rozběhla a vmísila se mezi stíny, načež se kupodivu rozestoupili a pozorovali dívky z patřičné vzdálenosti. Mireille seděla vyděšená na zemi, Lucianna nad ní stála a rozhlížela se.
"Utekli před tebou..." vyhrkla Mireille udiveně.
"Vidím.... vstávej, půjdeme."
Mireille opatrně vstala a nalepila se Lucianně na záda, načež nespouštěla ze stínů své ustrašené oči. Pomalu kolem nich prošly a v zápětí se daly na útěk.

"Stůj, já už nemůžu!"
Lucianna zastavila. Ocitly se v temné uličce mezi domy.
"To bylo o fous!"
"Jak to, že před tebou utekli?"
"Co já vím? Všechno kolem mě je trochu jinak."
"Jak jinak?"
"Prostě jinak."
"Musíme se schovat."
"Já myslím, že ne. Jestli přede mnou budou utíkat, tak..." vtom se Lucianna najednou zarazila.
"Co je?" Mireille si nemohla nevšimnout jejího výrazu.
"To ne..."
"Co?"
"Ztratila jsem tu knihu. Asi jak jsme běžely, tak..."
"Cože? A jak se odsud dostaneme?!" Mireille už zase začínala panikařit.
"Prosím tě, uklidni se! Ani nevím, jestli by to s tou knihou fungovalo. Byl to jen nápad..."
"Pojd ji hledat!!!"
"To ale půjdeme vstříc těm přízrakům..."
"Tys ale říkala, že mi nic nehrozí!"
"Tak jo, půjdeme..."

Vracely se po svých stopách, ale v mlze se hledalo špatně.
"Nic nevidím," stěžovala si Mireille.
"Já taky ne. Ani netuším, kde mi mohla spadnout..."
"Tak hledej! Já tady nechci zůstat!"
Odněkud z dáli se ozvaly hlasité výstřely.
"Co to bylo?" Mireille zpozorněla.
"Jako by někdo střílel."
"Možná je tu ještě někdo!"
"Jo..."
Ozval se hlasitý ženský výkřik, který se zavrtával až do morku kostí. Mireille uskočila a schovala se za nejbližší zed. Naznačila Lucianně, že má jít za ní. Lucianna však zůstala stát a zírala do mlhy.
Záhy se vynořila mužská postava. Byl to mladý muž, sportovně oblečený, s krátkými černými vlasy a výraznýma zelenýma očima. V ruce drřel pistoli. Zůstal stát asi dva metry od Lucianny a pohlédl na ni.
Lucianna polkla.
"Nazdar," odvětila suše.
"Nazdar. Co tady děláš?" zeptal se muž. Namířil Lucianně zbraní do tváře.
"Já nevím. Nemiř na mě!"
"Jsi člověk?"
"Vypadám jako pes?"
Muž sklonil pistoli a podal Lucianně ruku.
"Andrej."
"Lucianna."
Z poza domu se objevila i Mireille. Přiblížila se k nim.
"A tohle je Mireille."
"Ahoj!" pozdravila nejistě a pokusila se o úsměv. Andrej se však neusmál.
"Jak jste se sem dostaly?"
"Měla jsem autonehodu..." spustila Mireille.
"A já vyslovila něco před zrcadlem. Mimochodem, neviděl jsi někde takovou knihu.... starou..."
"Neviděl."
"Jak ses sem dostal ty?" zeptala se už o něco odvážněji Mireille. Andrej se ironicky pousmál.
"Popravili mě."
"Co?" do jejího hlasu se zase zanesl ustrašený tón.
"Zabil jsem osm lidí, takže mě popravili. Dost mě udivuje, že jste tady..."
"Proč?" zeptala se pevně Lucianna.
"Tohle je město zbloudilých duší, aspon se mu tak říká. Končí zde všichni, co si zahrávají s temnými silami, vrazi, sebevrazi,... ti, kteří jsou na tom už hodně špatně."
"Ale já... já nejsem mrtvá, že?" strachovala se Mireille.
"Já nevím," řekl Andrej. "Pokud si opravdu měla autonehodu, jak říkáš, nebyla bys tady. Spíš jsi v komatu..."
"Můj Bože... ne!"
"Klid, Mireille! Přestan s tím věčným fnukáním!" Lucianna se obrátila k Andrejovi. "Po kom si ted střílel?"
"Po upírce. Byla to kočka..."
"Já ti říkala, že jsou tu upíři!" vykřikla opět Mireille.
"A já ti to věřila! Tak o co jde?"
"Jsou tu upíři, ztracené duše a přízraky... co víc vám na to mám říct? Ale jdete špatně. Nesmíte jít směrem do města, musíte najít Mortian. Ta vám pomůže bud odsud, nebo zpátky sem. Nadobro!"
"Kdo je Mortian?" zeptala se Lucianna. Andrej se pousmál.
"Jste v říši mrtvých... Mortian je Smrt!"
Lucianna za sebou uslyšela Mireiilino zaknourání.
"A proč máme hledat Smrt?"
"Je paní téhlé říše. Z města vás vyvedu, ale dál musíte sami. Já patřím tady."

Ušli už kus cesty, když náhle narazili na skupinu mladých lidí, oděných do černého, pobledých, mdlých... ani se neohlédli, jen kráčeli pořád kupředu.
"Co je to s nimi?" otázala se Mireille.
"To jsou ztracené duše," řekl Andrej. "Gothici, tak si říkali. Nejsou tady, ale nejsou ani ve světě živých.Čerpají zde svou energii, která jim pomáhá tvořit. Jednou z nich budou temní andělé. Ale na to je ještě spousta času. Pojdte! Stejně si vás nevšimnou!"
Šli dál, ale Lucianna se za podivnými lidmi ohlédla.
"Jsou krásní. Tak temní."
"Vypadáš jako oni!" poznamenal Andrej. "Možná proto jsi tady."
To přinutilo Luciannu zamyslet se nad sebou. Je jiná... skutečně jiná...

Vnořili se s Andrejem do husté mlhy a spatřili obrysy skal.
"Támhle!" Andrej ukázal na tyčící se palác v zamlžené dáli. "Tam je její sídlo."
"V tom paláci?"
"Ano... v Domě iluzí. Hodně štěstí!"
"Dům iluzí?"
"Ano. Už půjdu. Sbohem!"
"Sbohem!"

Lucianna a Mirelile zamířily k tajemnému domu za kopci...

Nice pictures

26. října 2006 v 9:54 | verča |  Pictures
Free Image Hosting at allyoucanupload.com